Sila tureckého zemetrasenia
V Turecku se nedávno otřásla zem a životem za to mělo zaplatit přibližně na šest desítek osob. Zemětřesení mentální, které přinesla katastrofa vědecky vyspělého lidství, stará asi sto let, mělo horší následky. Jde o tzv. arménskou genocidu, jejíž nejhroznější kolo se odehrálo během prvního světového konfliktu. Veterány této vojny by dnes na prstech jedné ruky spočítal, ale duchovní, bezpečnostní či jiné konsekvence „velké války“ prožíváme různou měrou podnes. Což platí také pro nyní už přísně republikánskou, byť stále méně sekulární Malou Asii, co řadu desetiletí usiluje vstoupit do politicky scelované Evropy a mít přátelské vztahy se Spojenými státy. Obojí je teď na vážkách. Patrí Ankara do Európy? V důsledku váhání, či přímo pochybností řady členů Evropské unie ohledně myšlenky plného členství entity dosahující na starý kontinent jen asi dvěma procenty výsostného území. Tedy v důsledku odmítání inkorporace sedmdesátimilionového musulmanského státu, jenž si oškliví hlavně země vybudované na silném mentálním půdorysu křesťanství. Za všechny zmiňme alespoň nám blízké Rakousko, kde si elity jakoby stále pamatují opakovaná osmanská ohrožení Vídně. Výsledkem takto i jinak podloženého vzdalování Ankary Bruselu či Washingtonu se pak stává stále patrnější provýchodní orientace hrdého turectví. Na moderní politické tradice si regionální mocnost, přes níž mají vést nové, pro starý svět klíčové produktovody, skutečně potrpí. Ankarská republika se totiž zrodila v přímém důsledku shora dotčeného globálního konfliktu, přitom skoro až nečekaně. Především díky ocelové vůli a schopnostem generála Kemala Atatürka, jenž sice Turkem vlastně nebyl, ale tento Kurd šovinistickou státnost zbudoval z ničeho na troskách prohnilé Osmanské říše, kvůli čemuž zůstává stále uctívanou osobou. Spolu s ním je glorifikována armáda, neustále se vměšující do veřejných záležitostí, stejně jako idea Národa, kteréhož urážka je trestná. Proč? Protože kráčí jen o různé prostředky k ochraně těchž hranic, společných s nezřídka nestabilními sousedy (Sýrií, Íránem, Irákem). Leč též nástrojem udržování vnitřní stability, unifikace, jíž narušuje najmě separatismus silné kurdské menšiny. Likvidácia arménskej menšiny Mnohokrát bývaly a jsou zkreslovány historické události, v nichž Lid nejednal dvakrát úctyhodně. Ze stejných pohnutek se přepisuje též úloha ozbrojených složek při pokusu o plnou likvidaci arménské (christianizované) minority. Menšiny svým osudem hodně připomínající smutný příběh evropského židovstva, jelikož jeho religiózní odlišnost, jakož i častá ekonomická úspěšnost usnadnila Stvoření „veřejného nepřítele“, jakož i následnou světovou diasporu. Snaha o přepis dějin vedla v soudobé historii k de facto odvetným teroristickým aktivitám Arménů bojujících za prohlášení masakru genocidou a následně tvrdým odvetným akcím zákonných bezpečnostních složek. Eventuelně před několika lety k ostré diplomatické potyčce mezi Ankarou a Paříží, která vystupovala jménem jedné z největších utečeneckých komunit. Čerstvé americké uznání genocidy (vzápětí následované Švédy) má logicky ještě silnější dopad. Vážně poškodilo po desetiletí dobré vzájemné vztahy, jež se začaly patrně horšit už kvůli vpádu do Iráku a pro rozdílný pohled na íránskou problematiku. Vznikla pozoruhodná konstelace, v níž všeturectvím, sekularizmem Evropy ovlivněné Turecko nalezlo shodu s islamistickou, protizápadní republikou Středního východu. Zápas o Náhorný Karabach V sázce jsou složité strategické zájmy Bílého domu na Kavkaze. Poněvadž konkurenční Kreml je z pověstného „blízkého zahraničí“, sféry bezprostředních zájmů největšího nástupnického celku Sovětskeho svazu, postupně vytlačován, krajně ostražitě sleduje vývoj v areálu. De facto si ani stabilitu ropou nasáklého areálu nepřeje. Důsledný, k budování pravé závislosti tendující patronát drží právě nad nábožensky spřízněnými Armény, jimž život komplikují následky zápasu o Náhorní Karabach. Konfliktu svedeného počátkem 90. let s turkickými Ázerbajdžánci, vehementně podporovanými kým jiným než etnickou a religiózní přízní. Atatürkovými dědici. Pouze oni mají šanci tzv. zamrzlý konflikt vyřešit a nepřímo tak Moskvě vzít klíčový důvod pro přímé mocenské angažmá. Když si závěrem, tváří v tvář zostřování turecké zahraniční aktivity, srovnáme pro a proti posledního amerického kroku vůči druhdy blízkým spojencům, těžko přehlédneme nevhodné načasování toho, co jest sotva více, než gestem vůči lobbingu bohatých novosvětských Arménů. Důležitých spolutvůrců vítězství v bojích o mýty opředený Náhorní Karabach. Autor je spolupracovník Slova
