Chaos ako každodenná vec
Immanuel Wallerstein, autor briskného komentára, po akých je dnes nielen medzi intelektuálmi veľký dopyt, sa dožíva v tomto roku osemdesiatky v obdivuhodnej duševnej sviežosti, o ktorú sa spoľahlivo stará turbulentný vývoj vo svete. Ten sa stal celoživotným predmetom jeho analýz svetového systému ako profesora politickej sociológie, vyhľadávaného diskutéra panelových konferencií či edičných rád, autora dvoch tuctov polemických diel i držiteľa desiatok čestných doktorátov univerzít po celom svete. Odchovanca prestížnej americkej University of Columbia už od štúdií fascinoval boj Indie za nezávislosť, v ďalších rokoch dekolonizačný proces najmä na africkom kontinente i celý „tretí svet“ a vlastne všetko, čo kedy súviselo s pozíciou rôznych národov a krajín sveta - hegemónov i outsiderov v stretoch ich národných záujmov a zmrhaných či zužitkovaných medzinárodných ašpirácií. Svoju vedeckú dráhu Wallerstein definuje v pôsobivom Intelektuálnom itinerári slovami: hľadať pravdu a hľadať dobro je predsa tá istá otázka. Že žijete v chaotické situaci, zjistíte podle toho, že (1) média hlavního proudu jsou neustále překvapena tím, co se děje, (2) krátkodobé předpovědi různých expertů se radikálně rozcházejí a jsou vyhlašovány s řadou výhrad, (3) establishment si troufá říkat věci nebo používat slova, která byla dosud tabu, (4) obyčejní lidé pociťují strach, jsou rozzlobeni, ale neví, co dělat. Tento popis se dobře hodí na události posledních dvou let v celém světě, nebo aspoň v jeho většině. Všimněme si nedávných obrovských „překvapení“ – zvolení republikánského senátora v Massachusetts, finančního kolapsu Dubaje, stavu blízkého bankrotu v různých velkých státech USA a čtyřech nebo pěti státech Evropské unie, ostrých celosvětových měnových výkyvů. Tato „překvapení“ komentují každodenně světová média i přední politikové. Vůbec navzájem nesouhlasí v tom, co se děje, a ještě méně v tom, co podniknout ke zlepšení situace. Zaznamenal jsem například jenom dvě inteligentní prohlášení o výsledku voleb ve Spojených státech. Jedno patří samému Baracku Obamovi. „Scotta Browna [republikána] vynesla do úřadu (senátora za Massachusetts)stejná věc, jaká vynesla do úřadu mě. Lidé jsou rozzlobení a také frustrovaní.“ Druhé zveřejnil afroamerický komentátor Charles M. Bow v The New York Times. Svému komentáři dal titulek „Vláda davu“. Napsal: „Vítejte v davu: rozzlobeném a raněném voličstvu rozrývaném recesí, které pobíhá po celém politickém spektru, pořád ještě touží po změně a začíná toužit po krvi.“ Nejdřív zvolilo Obamu, teď ho zavrhuje. Proč? „Dav je vrtošivý.“ Co vidíme v Kalifornii, v Řecku, ve většině vlád světa? Vládní příjmy klesají, především kvůli sníženým příjmům z daní, což je samo způsobeno faktem, že lidé všude méně spotřebovávají z obav, že jim dojdou peníze. A přitom požadavky na výdaje států rostou právě vzhledem k tomu, že se podstatně zvýšila světová nezaměstnanost. Státy tak mají méně peněz na pokrytí rostoucích požadavků. Co s tím mohou dělat? Mohou zvýšit daně. Daňoví poplatníci ovšem takový krok vítají jen zřídka. A státy se obávají útěku podniků. Dobře, mohou tedy zkrátit výdaje – současné nebo budoucí jako jsou penze. A pak musí čelit znepokojení lidí, pokud ne lidové revoltě. Současně s tím reaguje „trh“. Jaký trh to ale vlastně reaguje – například změnami svých měnových preferencí? Jsou to velmi velké korporace a finanční struktury jako hedgeové fondy, které hnětou světový finanční systém, aby z něj vytěžily velmi krátkodobé, ale podstatné zisky. V důsledku toho stojí vlády před nemožnými alternativami a jednotlivci před ještě nemožnějšími. Jednají stále horečněji. Mlátí kolem sebe protekcionismem, jsou xenofobní nebo demagogické. Tím se ale samozřejmě mnoho nevyřeší. A v tomto okamžiku vstupuje na jeviště největší ze světových expertů Thomas I. Friedman se sloupkem, kterému dal název „To jsem ještě nikdy neslyšel“. Co ještě nikdy neslyšel? Jak Neameričané mluvili v Davosu o „politické nestabilitě“ ve Spojených státech. Říká, že v minulosti byl zvyklý slýchat takové výrazy pouze v souvislosti se zeměmi, jako je Rusko, Írán nebo Honduras. Představte si to. Lidé si opravdu myslí, ze Spojené státy jsou politicky nepředvídatelné. Něco takového Thomas Friedman ještě nikdy neslyšel. Jsou sice lidé, kteří o této věci píší a objasňují ji už minimálně nějakých čtyřicet let, ale Thomas Friedman je ještě nikdy neslyšel. Protože dosud žil v ochranném zámotku, který si sám upředl společně s politickým establishmentem Spojených států a jeho akolyty jinde na světě. Jestliže berou na vědomí tuto základní skutečnost, musí věci jít už opravdu špatně. Spojené státy jsou politicky nestabilní a v nadcházejícím desetiletí bude jejich nestabilita pravděpodobně dál stoupat, nikoli klesat. Je Evropa stabilnější? Jen o trochu. Je stabilnější Latinská Amerika? Jen o málo víc. Je stabilnější Čína? Možná o něco víc, ale bez jakýchkoli záruk. Když se zapotácí obr, může se kolem zřítit hodně věcí. Takhle tedy vypadá každodenní chaos – situace, která je krátkodobě nepředpověditelná a střednědobě ještě míň. Je to tudíž situace v rozsáhlými a rychlými ekonomickými, politickými a kulturními výkyvy. A to děsí většinu lidí. © Immanuel Wallerstein 2009 Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy. Z angličtiny přeložil se svolením autora Rudolf Převrátil
