Václav Bělohradský: Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby.
Václava Bělohradského znají čeští čtenáři jako filosofa a břitkého kritika soudobé společnosti. Tento obraz potvrdil i ve své nejnovější knize nazvané Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby (nakladatelství SLON, Praha 2007, 301 stran). Kniha je vlastně sbírkou poněkud rozšířených a přepracovaných esejů vydaných většinou v příloze deníku Právo Salon mezi lety 1997 — 2007. Co tyto eseje spojuje, je právě kritika „společnosti nevolnosti“. Bělohradský používá tento pojem spíše jako synonymum pro současnou společnost a svůj vlastní pocit z ní, než jako nějaký teoreticky propracovaný koncept. Bělohradského pocit by se dal vyjádřit nepochybně výrokem Václava Černého „je mi z vás na blití“. Nevolno je Bělohradskému především z globalizovaného kapitalizmu a jeho projevů v nejrůznějších oblastech. Podtitul „eseje z pozdější doby“ odkazuje na práci Miloslava Petruska „Společnosti pozdní doby“ vydané v témže nakladatelství, aniž by ovšem Bělohradský tento pojem v knize dále používal. Čtenáři není jasné, z jakého důvodu byl tento podtitul knihy zvolen, ani jaký je rozdíl mezi společností „pozdější“ a společností „pozdní“. Bělohradského si čeští čtenáři pamatují z počátku devadesátých let 20. století jako autora knihy Kapitalizmus a občanské ctnosti, ve které se profiloval spíše pravicově. Od této doby se ale velmi názorově proměnil a dnes bývá označován (spolu s J. Kellerem a E. Kohákem) za největší hvězdu intelektuální české levice. Co způsobilo názorový posun Bělohradského? Na řadu těchto faktorů nás ve svých esejích upozorňuje. Asi největším zklamáním pro něj bylo, že v Čechách nevznikla společnost nového typu oproštěná od vad státního socialismu i západoevropského kapitalizmu, ani u nás nevznikla západní společnost, jak ji znal ze severní Itálie. V Čechách vznikla spíše jakási karikatura západního kapitalismu a demokracie. Společenská transformace dala Bělohradskému prohlédnout řadu strukturních nedostatků současného kapitalistického systému. Dnes je zřejmé, že její průběh nebyl způsoben jen podceněním principů tvorby zákonů, ale byl nedělitelným rysem prvotní akumulace kapitálu. Druhým trsem událostí ovlivňující Bělohradského názory byly nepochybně mezinárodní posuny. Šlo o posun od evropského sociálního státu k jeho neoliberální privatizaci, posun od mírového uspořádání světa ke světu, kde největší velmoc pravidelně vojensky napádá země odmítající se jí podřídit. Nebezpečím je obrovský vzrůst mediální moci s fatálními následky pro veřejnou sféru („disneylandizace“ světa). Poslední znepokojivou událostí je proces globalizace a s ním spojený obrovský nárůst moci nadnárodních korporací. Bělohradský polemizuje především s projevy kapitalizmu ve veřejném prostoru, menší pozornost věnuje jeho ekonomické podstatě. Domnívám se, že díky tomu vidí jako příliš velký zlom mezi kapitalizmem první modernity a kapitalizmem globalizovaným. Proto si dělá příliš velké iluze o tradičním kapitalizmu, kde prý „stará buržoazie uznávala legální autority a bojovala za své cíle regulérně“ (str. 136). Neměli bychom ale zapomínat na genocidy 19. století způsobené touto staroburžoazií. Jinde píše, že „současný kapitalizmus je ve stále větším rozporu s hodnotami, na nichž vyrostl“ (str. 148). Neměli bychom zapomínat, že kapitalizmus sebou automaticky nepřinesl demokracii, ale ta v něm musela být vybojována. A že kapitalizmus měl od počátku ve vínku takové hodnoty jako nacionalizmus, rasizmus a sexizmus, jak o tom píše Immanuel Wallerstein. Mám pocit, že Bělohradského myšlení stále vězí ve třiceti zlatých letech poválečného kapitalizmu, které mohl prožívat v jeho privilegované enklávě v severní Itálii. Tuto zkušenost by ale neměl ztotožňovat s projevy kapitalismu na celém světě a po celé období jeho existence. Bělohradský zavádí pro českou společnost pojem neonormalizace. Tímto pojmem označuje společenský posun v české společnosti od roku 1992, který vytlačil všechny alternativní názory, změnil kulturu v pokleslý bavičský šmejd, zabetonoval další prohlubování demokracie, zamořil veřejný prostor pravicovou ideologií a zapojil Českou republiku do nejrůznějších zločinných válek. Pojem neonormalizace je nepochybně ironickou polemikou s českou pravicovou ideologií, která vyznává rovnici komunismus = fašismus doplněnou rovnicí — ekologie, mírové hnutí, kritika kapitalismu = komunismus. Proti této simplifikaci staví Bělohradský oprávněně vlastní postřeh, že období 1969 - 1989 má některé shodné rysy s obdobím 1992 do součastnosti. Z této teze mám pocit, že pro Bělohradského bylo obrovským zklamáním, že česká spolčenost nenavázala po listopadu 1989 na léta šedesátá, dobu Bělohradského mládí. Přesto mezi normalizací a neonormalizací existuje jeden rozdíl. Normalizace byla představována především politickou mocí, neonormalizace je představována především veřejným diskurzem. Politickou moc je daleko snazší svrhnout. I proto se pomalu blíží dvacet let české neonormalizace a její konec je stále v nedohlednu. Druhou Bělohradského bolestí posledních let je stále existující kulturní příkop mezi Východem a Západem. Tento příkop způsobil, že si nemohl v 70-tých letech rozumět s italskými radikálními studenty (ale dnes je chápe), tento příkop způsobil že disidenti z východního bloku nedokázali v 90-tých letech najít společnou řeč s kritickými intelektuály ze Západu (str. 233). Příkladem je symbol disidenta z východu — Václav Havel objímající se s Georgem Bushem a píšící úvody k jeho pamětem. Mimochodem, Bělohradský Václava Havla stále poněkud šetří a hlavní kritiku směřuje proti Václavu Klausovi. Jaké vidí Bělohradský řešení? Komunismus podle něj zklamal. Nezklamal proto, že ho zdeformovala osoba Josefa Stalina, že vznikl v Rusku, nebo že by myšlenky Karla Marxe byly špatně pochopeny. Podle Bělohradského zklamal proto, že se samotný Marx dopustil řady omylů a vyslal tak vlak revoluce od počátku na slepou kolej. Byly to apokalyptické, eschatologické a happyendovské prvky v myšlení jeho zakladatele, které udělaly z marxizmu rozporuplné učení. Přesto není Bělohradský antikomunistou a konstatuje, že v tomto učení je mnoho „dobrého a pravdivého“ (str. 128). Jeho pádem navíc utrpěl i samotný demokratický kapitalizmus. Píše: „Podcenili jsme všichni, v jakou bestii se demokratický kapitalizmus promění, když ztratí svého komunistického protivníka.“ (str. 144). Malou výhradu bych měl ke slovu všichni, i v české společnosti byli vedle starobolševiků od počátku let devadesátých jedinci, kteří na to upozorňovali (E. Bondy, I. Sviták, K. Kosík). Byli však rychle ukřičeni. Řešením je pro Bělohradského revolta, nikoli revoluce. Revoltou má na mysli stálé zpochybňování pravd šířených ve společnostmi mocnými a stálé zpochybňování autorit směřující ke kultivaci veřejného prostoru. Revolucí má na mysli nárok na moc. Lidský pokrok vidí v doplnění již exitujících občanských a sociálních práv člověka právy ekologickými. Filosofie má být hlavní zbraní této revolty. Její smysl spatřuje v boji s molochem bavičského průmyslu ve veřejném prostoru. Proti konceptu užitečnosti revolty lze podle mého názoru vznést jednu námitku: Tím, že revolta jen reaguje na projevy arogance a nespravedlnosti stávající moci, stává se hráčem ve hře právě touto mocí definované. Revolta bude vždy trpět nedostatkem vlastního pozitivního programu a jako někdo, kdo pouze říká „takto ne“, bude vždy v menšině. Bělohradský příliš striktně odděluje revoltu od revoluce. Moderní levice by se měla podle mého snažit spíše o syntézu pozitivních stránek obojího. Možná tím může být latinsko-americký koncept tzv. revoluce nízké intenzity. Pro zastánce ortodoxně pojímané filosofie bude Bělohradský spíše filosofujícím publicistou, pro zastánce revolučních řešení bude maloburžoazním radikálem, pro zastánce jediného správného trhu bude beznadějným bolševikem. Věřím ale, že pro většinu svých čtenářů bude člověkem, jehož hlas nám dává naději, že nám jednoho dne přestane být nevolno. Autor je doktorand na katedre sociológie FF UK
