Na severu měšťák, na jihu naxalita

Nač házet marxistické perly poměšťáčtělým sviním, nač házet antiperle (již zaniknuvší česká, tzv. „komunistická“ obdoba „kapitalistického“ bonbónu pro svěží dech tic-tac) do žumpy.

Měšťák

Globální proletariát je rozsekán na buržoazní sračky, roztříštěn a rozmetán, taktéž ale rozštěpen: „Jižani“, jako už stovky let, zejí po uši v sračkách, a na zburžoaznělé „seveřany“, přestože se do nich dekádu po dekádě noří též, doléhá pak deprese ze ztráty jistot, a oni jdou na porážku pokorně jak Židi do plynových komor, a stejně jako oni jsou tlumeni vlastními elitami (levicí z lavic buržoazních parlamentů neb odborových centrál), jež za možnost nebo toliko příslib úniku před likvidační mašinérií, za malá privilegia a titěrné výhody, brzdí u svých sester a bratří myšlenky na odpor a podněcují jejich klamné materiální naděje, organizují hladký průběh jejich znásilnění, okradení, vykořistění a zahubení. V poměšťáčtělé západní společnosti, kde i chudý trouba doufá, že má šanci zbohatnout, opovažte se dnes příslušníkovi středních a nižších sociálních vrstev líčit, že dříve či později jej kapitalistická bestie dostihne,  ve svém chřtánu rozdrtí, v žaludku semele, rozkladnými šťávami rozředí a bezezbytku spotřebuje. Vyprávějte mu, že se nesluší být uvržen do poroby bez boje, porád jenom vejrat do monitoru na televizní či internetové  představení, docela jedno zda koncipované pasivně, interaktivně, neb dokonce autoprodukované, sociálně síťově provázané, tedy jakési individuální, anebo naopak kolektivní, nicméně v posledku pořád toliko samohany před obrazovkou provozované. Marná třídní osvěty snaha. Všichni, i ti nejbědnější slepě věří, že jim z hovna, co mají, vykvete milionová pšenka, a když kapitalistický pánbůh dopustí, i jejich tupá a zlomená motyka spustí.

Představme si ten trapas a mordyjánskou prdel (jak říkával K. H. Mácha), že by jakýmsi surrealisticko surhistorickým zázrakem se sám od sebe zhmotnil nástupce dělnické Komunistické internacionály, mezinárodní organizace pro kooperaci komunistických a dělnických stran, proletářů všech zemí světa, vývoz, dovoz a obranu revoluce, nadto oproštěný od bolševicko totalitních spádů. I kdyby se nakrásně zjevil a zpoza kontextu reálného sociálního, politického a ekonomického, tedy „shůry“ „založil“ a zatoužil by – po vzoru byvší výpomoci španělským republikánům v boji proti fašisticko-klerikálnímu kapitalismu generála Franka – organizovat mezinárodní solidární podporu soudruhům v ohrožení (ne však pouze slovní nebo materiální, ale takovou, jež vyžaduje od jedince ryzí sebeobětující se idealismus, který neváhá nasadit celou vlastní křehkou existenci, kvůli druhým vzdá se pohodlí, zábavy, osobních i pracovních perspektiv, a je s to odejít válčit do odlehlých a zaostalých končin, kde jej s určitostí čeká spousta bolesti, strádání a dosud neprožitého diskomfortu, a kde jej nepochybně pod krkem sevře přízrak odevšad číhajícího děsu ze zmrzačení neb ztráty života)? Stačilo by to?

Dozajista nikoli. Našel by se v současné západní poměšťáčtělé společnosti, rozmazlené a blazeované, podobně schopný organizátor interbrigád jako Palmiro Togliatti? A kde by se v takovémto morálně chorém prostředí vzal principiálně neapolitický spisovatel jako George Orwell („Názor, že umění by nemělo mít s politikou nic společného, je sám o sobě politický“), píšící „proti totalitě a pro demokratický socialismus“ (Orwell 1995: 154, 156), který odmítal stát stranou a dlouho nevydržel ani v roli válečného zpravodaje španělské občanské války a přidal se k anarchistům a bojům v Katalánsku? A hlavně – odkud by se nabralo přes 35 tisíc mladých dobrovolníků odhodlaných jít bojovat proti fašistickému kapitalismu? Když nepočítáme muslimy, jimž to nečiní větší problém, a jsou proto Západem považováni za fanatiky nebo psychicky narušené osoby (hodnotit takto protikomunistické odboj je zapovězeno, stejně i ten protifašistický – u něj nejspíše ale jen do doby, než vymřou všichni jeho účastníci, neb pozvolná rehabilitace nacistické éry je v kapitalistickém systému nezadržitelná a přirozená), nenajdeme ve zburžoazněném světě pokročilé individualizace lidi ochotné bratrsky nasazovat život pro druhé, za jejich svobodu a sociální spravedlnost.

Neočekávejme, že by současná mladá generace tzv. hospodářského Severu z vlastních zchoulostivělých těl sestavovala ozbrojené brigády a jacísi novodobí interbrigadisté se hromadně přihlašovali do paravojenských oddílů, jež by přispěchaly na pomoc, kde je potřeba, kde se lámou dějiny a násilím prosazuje kapitalisticko-fašistická moc, v současnosti by třebas bratrsky vojensky podpořily naxality v Indii. Vždyť o nich na Západě téměř žádný dělník nebo nezaměstnaný nic neví a nic vědět nechce, a i kdyby z buržoazních médií přeci něco málo zaslechl a seznal,[1]  bude je považovat za magory, kteří s ním nemají nic společného. A protože buržoazní média jsou tu od toho, aby překrucovala, zvláště jedná-li se o tak „lechtivé“ téma jako je boj proti kapitalismu se zbraní v ruce, neuškodí o armádě rudého partyzánského odboje naxalitů zmínit pár slov.

Naxalita 

Naxalité (v češtině bylo též užito nešikovného tvaru nakšalité) jsou maoistickým guerillovým seskupením, které vzniklo v již v roce 1967 – v Západním Bengálsku za rolnického povstání ve vesnici Naxalbari –, v současnosti operuje na 30 % geografického teritoria Indie, převážně v lesích a horách její centrální a východní části, přičemž zcela nebo docela ovládá až pětinu indického území, jemuž se říká „Rudý koridor“. Tam naxalité nastolili autonomii a organizují vlastní školský, zdravotní, daňový a právní systém, dokonce natáčejí a promítají – jako protiváhu oficiální indické buržoazní ideologie klanící se kapitalismu a prohlašující osvobozenecký boj za práva bezzemků a chudých za terorismus – naxalite films, jež propagují ideje rovnosti, spravedlnosti a nesmlouvavě revolučního naxalitského maoismu.

Partyzánská lidová armáda naxalitů čítá snad až 15 tisíc ozbrojených (od seker až po raketomety) osob, mužů i žen, plus 13 tisíc ideově přilehlých proletářů a jiných sympatizantů, často studentů, a bojuje za ty nejbědnější, potomky původních obyvatel (indickou menšinu o počtu 85 milionů osob), žijící v kmenových společenstvích, na jejichž pozemcích vznikaly dálnice, železnice, zvláštní ekonomické zóny, přehrady, a nyní mají být vybudovány doly a továrny, poněvadž si tak žádá pokrok řízený vládnoucí třídou, tedy korporacemi a vládou, a podporovaný masmédii a zejména mladou a vzdělanou městskou maloburžoazií – převážně hinduistickou, jež se v honosných hotelích nedávno stala terčem teroristů z řad čím dál chudších indických muslimů (poněvadž, rozvineme-li postřeh Daniela Bella, zločin je i v islamistické podobě formou odkloněného třídního boje[2]) –, kteréžto všechny díky bestiálně kapitalisticky prováděné  industrializaci bohatnou.

    Síla každého kapitalismu se totiž napájí z podněcování nebo vytváření divergence a napětí mezi chudnoucím okrajem a bohatnoucím centrem – na světě, ve státě, v regionu, městě, vesnici, každé sociální skupině a každém vztahu. Proto (proto)proletariát venkovský i proletariát městský v Indii chudne. Specifikujeme-li si jej, jsou to již zmiňovaní Indové vyznávající Islám, nejvíce však ožebračovaní a marginalizovaní příslušníci domorodých národů, vytlačovaní z vlastních území, kteří převážně končí bez odstupného, v nejlepším případě malou náhradou, jako nezaměstnaní nebo za otřesných pracovních a mzdových podmínek vykořisťovaní. „Sú to ľudia, ktorí ešte dnes, šesťdesiat rokov po vyhlásení takzvanej nezávislosti Indie, nemajú prístup k vzdelaniu, zdravotnej starostlivosti ani právnej ochrane. Sú to ľudia, ktorých po desaťročia neľútostne vykorisťovali a neustále klamali drobní podnikatelia a úžerníci; polícia a lesníci si pokladali za výsostné právo znásilňovať ich ženy. Za tú trošku ľudskej dôstojnosti, ktorú si dokázali vydobyť, do značnej miery vďačia maoistom, ktorí medzi nimi žijú a bojujú už celé desaťročia,“ píše o nich Arundhati Royová, „domorodé kmene prinútila k povstaniu vláda, ktorá im neposkytuje nič okrem násilia a zanedbávania a ktorá im teraz chce ukradnúť to posledné, čo im ostalo – pôdu“ (přestože je to proti 5. článku indické ústavy) (Royová 2009: 32).

Průmyslovou revoluci (samo)zřejmě zastavit nelze: problém vězí v jejím kapitalistickém modelu jakožto nástroji třídního boje v rukou vládnoucí třídy akcelerující sociální rozpory. Jsme tu svědky další fáze „prvotní“ akumulace kapitálu, tentokráte po indicku, zdecimování jedné či dvou generací venkovských mas, vykořeněných, ožebračených a deprivovaných, vyhnaných na příkaz vládnoucí třídy z pozemků, jinak řečeno okradených o výrobní prostředky jejich obživy, jakkoli skromné a primitivní, přesto zabezpečující svobodnější život, než který je čeká v pozici námezdně lopotícího se dělníka. Namísto slibovaného pozvednutí mas z chudoby opět jen pauperizace a sociální rozklad a zmar, což na sobě pociťuje čím dál více obyvatel Indie.

Arundhati Royová konstatuje: „Vlajková loď indickej rozprávky o „zázračnom“ raste uviazla na plytčine. Vyžiadala si obrovskú spoločenskú a ekologickú cenu. A teraz, keď rieky začínajú vysychať a lesy miznúť, keď sa znižuje hladina podzemnej vody a ľudia si začínajú uvedomovať, čo s nimi spravili, prišiel čas platiť. Po celej krajine vrú nepokoje, ľudia odmietajú odovzdávať svoje pozemky a poskytnúť prístup k minerálnym zdrojom, odmietajú už veriť prázdnym sľubom.“ Podle Royové je vládní vyhlášení operace nazývané „Zelená poľovačka“ namířené proti maoistické guerillové armádě naxalitů však pouze záminkou pro militarizaci indické vlády, která hodlá ze zajímavých  pozemků vyhnat 85 % obyvatel, a obává se plošných nepokojů (Royová 2009: 32).

Odborníci z indického institutu monitorujícího hnutí tuzemských maoistů zřejmě jeho aktivity přibarvují, ale pokud je pravda, že se naxalité dokonce chystají na velkou revoluční ofenzívu ve jménu chudiny netoliko venkova, ale také měst a „plánují obklíčit městská centra, získat sympatie studentů a nezaměstnaných a vytvořit ozbrojené‚ tajné jednotky‘“ (Kripalani 2008: 100), pak jsou to machři, odvážní revolucionáři stavící se čelem kapitalistické převaze. Maoisticky romantické, ale zároveň pragmatické zúročení revoluční potence, touhy, nadšení, oprávněné nenávisti a furoru zbídačených vesnických mas, naakumulované v „rudých základnách“, do jakéhosi nového Dlouhého pochodu, obdoby toho čínského, je na místě – Mao Ce-tungovy myšlenky mají v Indii větší symbolickou i reálnou váhu než kdekoli jinde. Těmi nejbědnějšími tam totiž nejsou dělníci, ale rolníci, jinak formulováno nikoli městský, nýbrž vesnický proletariát (obdobnou situaci řeší Peking, ale poněvadž nepřipouští pauperizaci mas, čínští chudí dosud Maa „neexhumovali“).

Autor je filozof