Demokracie - všude, nebo nikde?
Zdá se, že existuje velmi málo shody v tom, co máme na mysli, když říkáme, že nějaká země je demokratická. Problém je zřetelný už v samé etymologii tohoto slova. Demokracie vychází ze dvou řeckých kořenů – demos neboli lid a kratia neboli vládnutí, oprávnění rozhodovat. Co ale myslíme slovem vládnutí? A co slovem lid?
Lucien Febvre nám říká, že je vždy důležité podívat se na dějiny příslušného slova. Slovo demokracie nebylo vždy tak všeobecně populární. V moderní politice se začalo běžně užívat v první polovině devatenáctého století, hlavně v západní Evropě. V té době mělo stejný zvuk, jaký má dnes slovo terorismus.
Představa, že by „lid“ mohl doopravdy „vládnout“ připadala všem slušným lidem jako politická zrůdnost, kterou si vysnili nezodpovědní radikálové. Hlavním cílem slušných lidí bylo ve skutečnosti zajistit, aby to nebyla většina lidu, kdo má právo rozhodovat. Toto právo mělo zůstat v rukou těch, kdo měli zájem na zachování světa tak jak byl nebo jaký měl být. Pouze lidé majetní a moudří byli považování za schopné přijímat rozhodnutí.
Po převratech roku 1848, v nichž se „lid“ stal aktérem národních a sociálních revolucí, sílilo mezi majetnými a k rozhodování kompetentními lidmi zděšení. Tito lidé reagovali nejdřív represemi, pak kalkulovanými ústupky. Spočívaly v tom, že lid byl pomalu, krůček za krůčkem připouštěn k volebním urnám. Ústupky byly vedeny představou, že účast na volbách by mohla uspokojit požadavky „lidu“ a fakticky jej získat pro udržení existujícího systému.
V průběhu následujících 150 let tyto ústupky (spolu s dalšími) do značné míry dosahovaly zamýšlený účinek. Po roce 1945 bylo přijato do kánonu i samo slovo demokracie. Každý začal tvrdit, že je pro demokracii, na čemž zůstáváme dodnes.
Problém je ovšem v tom, že ne každý je přesvědčen, že všichni žijeme ve skutečně demokratických zemích, kde lid – všichni lidé – doopravdy vládnou, tj. rozhodují.
Jakmile jsou představitelé zvoleni, velmi často neplní požadavky většiny nebo utlačují významné menšiny. „Lid“ často reaguje – protesty, stávkami, násilnými povstáními. Je „demokratické“, když se takové demonstrace ignorují? Nebo je „demokratické“, když vláda ustoupí a podrobí se vůli „lidu“?
A kdo je onen lid? Je to prostá početní většina? Nebo mají významné skupiny obyvatel skutečně určitá práva, která by měla být zaručena? Měly by mít významné skupiny nějakou autonomii? A jaké druhy kompromisů mezi „většinou“ a významnými „menšinami“ by se měly považovat za „demokratická“ řešení?
Nesmíme opomenout ani to, jakými způsoby se využívá demokratická rétorika ke geopolitickým účelům. Obviňování jiných zemí z nedemokratičnosti se pravidelně používá ke zdůvodnění zásahů v politicky slabších státech. Výsledkem takových zásahů není nutně nástup demokratičtější vlády, ale jen odlišné vlády, třebas s jinou zahraniční politikou.
Možná bychom měli chápat demokracii jako nárok a tužbu, která dosud nebyla nikde uskutečněna. Některé země se mohou zdát nedemokratičtější než jiné. Ale existují vůbec země, jež jsou prokazatelně demokratičtější než jiné?
© Immanuel Wallerstein, komentář č. 289, 15.9.2010. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.
