Aby kapitalistické pařáty zahladily, že nelidské životní podmínky mnohých bližních zapříčinily, či je do nich uvrhly, odvádějí pozornost k tzv. „pozitivním příběhům“ ze života lidí na dně. Buržoazní tisk zpraví nás pak např. o divadle pražských bezdomovců, které vystupuje s představením, v němž „působí absurdní Charmsovy texty v interpretaci lidí v nuzné životní situaci přesvědčivěji než v podání profesionálních herců“ (kol 2002: 7). Hle – magie se zužitkováním nedostatku na kapitalistickém trhu: saturovaní a blazeovaní měšťáci bažící po neotřelých zážitcích ocení „houmlesovu“ schopnost vcítění do role, jeho autenticitu (jež předčí Stanislavského) při předvádění cizího utrpení. Utrpení, do něhož se nemusí až tolik stylizovat, protože na něj doléhá ekvivalentně tísnivá mizérie jako na ztvárňovanou figuru okraje, která se ocitla pod bucharem často bezcitných „velkých“ Dějin a Moci v Rusku 30. let uplynulého století. Co je to štěstí... S největší pravděpodobností si ovšem nemálo diváků z řad buržoazní společnosti jednoduše přeloží tento projekt do své řeči slovníkem mýtu exotiky: „Jaký to rozkošný kabinet příšer, to jsme tedy ještě neviděli! Do první řady raději ale nesedejme, ať nechytneme TBC.“ Zajištění a buržoazně spořádaní občané kapitalistického režimu na bídu ustavičně se zvyšujícího počtu marginálů v bohaté společnosti Prvního světa zvysoka bzdí, čili vypouští větry – na kontrastu produkovaného bohatství a ubohých reálných životů lidí žijících v bídě neshledávají pražádnou absurditu, avšak dotkne se jich a dojme je tragikomičnost hraných postav z divadelního kusu. A plesá i srdce pravicového liberála: každý přeci může chytit své štěstí za pačesy, jen se musí dostatečně tužit a nespoléhat na druhé! Když bude „vágus“ (posměšná nálepka vystihující pocity těch, kteří ji udělili, neboť „dosmrti zazlívají žebrákovi, že mu nic nedali“; Kraus 1990) na pódiu přesvědčivě, tj. odpudivě, chrchlat, může si po jisté době „vychrchlat“ na vlastní bydlení; mrzák, opakovaně se v reprízách pěkně dramaticky plazící mezi kulisami, „vyplazí“ si pak možná invalidní vozík i s pečovatelem. A nějaký nebožák zemře-li se správnou dávkou vznosně teatrálních gest a zemité syrovosti přímo před diváky, aplaus na otevřené scéně nebude brát konce a poslední gáže in memoriam mu jistě pokryje náklady na parádní pohřeb. S nejlepšími úmysly Ale to už přeháním a karikuji: dnes ani ten nejfanatičtější zastánce kapitalistického mýtu o selfmademanovi, vydrápavším se z hnilobného sedliny společnosti na její štít, neměl by drzost tvrdit, že bezdomovecké divadlo může někoho slušně živit. Strůjci onoho divadelního projektu nemají přemrštěné cíle. S těmi nejlepšími úmysly se pouze pokoušejí o určitou formu arteterapie v širší, ne výlučně umělecké koncepci, upřímně se radují z jejího terapeutického efektu. Mimochodem, pozitivní výsledky by se však dostavily, i kdyby se po stejný čas s deprivovanými osobami podíleli na jakékoli jiné aktivitě, a tím je vtáhli a zapojili do něčeho z tzv. „normálního“ světa. Vše nasvědčuje tomu, že oni strůjci trpí utkvělou představou, že bezdomovci strádají tím, co užírá přesycenou duši typického člena konzumní společnosti: nudný koloběh každodennosti a existence postrádající významu. Divadelní arteterapeutové to určitě myslí dobře, dramatické umění však asi nebude zrovna tím, co marginálům chybí nejdramatičtěji. Kultura novoměšťáků Čím a jak žijeme, čím konkrétně vyplňujeme dny a roky vlastní existence, takovými jsme lidmi. Maloměšťáctvo se – kromě krysích dostihů za úspěchem a penězi – ve svém volnu věnuje s hlubokým fyzickým, duševním i duchovním zaujetím uklízení, údržbě a gruntovním či designovým úpravám, renovacím a obměnám automobilů a obydlí, včetně přilehlých zahrad s rozkošnými bazénky (dotovanými dokonce EU), rázovitými altány zvícími stodol a pecemi na grilování velkými téměř jako ty osvětimské. Tyto potěchy pak ve stylu přípravy sendviče prokládá „úlety“ do teplých relaxačních vesmírů: televize, sportu, dovolené, nakupování (které v éře práce bylo považováno za zdržující povinnost, avšak ve věku konzumu patří k odpočinkovým aktivitám, poněvadž je zábavou) aj. Pekuniárně i kulturně bohatší měšťáci – jež se od „přízemních“ starostí oprostili tím, že je přehodili na placené služebníky a mají tak čas na náročnější zábavu – přidávají podle ustrojení neb okamžitých potřeb sebezpytnou i manipulativní psychologii, instantní esoteriku či okázalé návštěvy okázalých vernisáží, koncertů, kostelů nebo exotických koutů světa. Jednou za čas ale na citlivější osobnosti z obou skupin dolehne z toho všeho, čemu se jindy vcelku spokojeně oddávají, úzkost a deprese a zazoufají si nad zdoláváním otravné a banální všednosti, konfekčnosti a šablonovitosti. „Domovci“ v lisu sociálního mučení Vedle nich pak žijí – přesněji skomírají – v pokořujícím, nedůstojném postavení chudáci, jejichž pocity a trudy jsou docela jiné, nežli překonávání existenciální tíhy z dennodenní nudy fungování beze smyslu nebo traumatizujících rozechvění z „konverzí“ k novému typu grilu, párty stanu, diety, cestovní kanceláře či vyznávaného a praktikovaného náboženství. Jejich muka jsou odlišného řádu než muka obraznosti, nudy či acedie. Společnost jim přivodila nezměrné neimaginární utrpení pod lisem sociálního mučení – navážu-li na Jeana Améryho a rozšířím jeho tezi týkající se fyzicky kontaktního a programového konání trýzně druhému člověku –, pročež je tak jako každého mučeného „připravila o důvěru ve svět“ (Améry 1999). Necháme-li stranou kriminální útoky, v západním civilizovaném světě nikdo nemučí bezprostředně interpersonálně vlastníma rukama: zbytek společnosti se vyděděnci nechce špinit ani pohledem. Pokud vůbec nějakým omylem zavadí o žebráka bez přístřeší a nevytěsní jej zmiňovanou mýtotvornou manýrou exotiky mimo rámec buržoazní „říše“, projikují do něj alespoň figurou identifikace sebe sama a osobní žádosti. Patrně upřímně potom věří tomu, že tvůrčí práce v divadelním souboru člověka „vymaní ze svého svazujícího stereotypu, který není pouze tématem lidí bez přístřeší“, jak prohlašuje jedna ze zapálených „domovců“, co spolupracují na výše zmiňovaném, svérázném projektu tyátru bezdomovců (Kyša 2004). Že nejsou-li vyřešeny elementární existenční problémy, ty nadstandardně existenciální vyznívají směšně, ji vůčihledě ani na moment nenapadne. My víme lépe, co vám chybí Jean Baudrillard štiplavě okomentoval částečně analogický divadelní aktivismus režírovaný – odkryjme, že Susane Sontagovou – na prahu 90. let 20. století na půdě válkou rozvráceného, okupovaného Sarajeva: „Přijeli dokonce až z New Yorku, aby si v Sarajevu zahráli Čekání na Godota. Proč nehrají třeba Bouvarda a Pécucheta, dva dobrácké písaře, v Somálsku nebo Afghánistánu? Špatné nebylo to, že byl suplován kultivovaný cit. Nejhorší na tom je ona blahosklonnost a pomýlenost v úsudku.“ Vysmívaje se sloganu „musí se něco dělat“, pak pokračuje: „Všechno se hodí k tomu, jak omilostnit vlastní neschopnost a jak uvolnit soucit směrem k vlastnímu osudu.“ Ne Bosňané, ale my „víme lépe než oni, co je realita“, a tak se skutečnost „bude předělávat tam, kde nejvíce krvácí“; víme jak naložit s jejich utrpením, „zkulturňujeme ho […] a teatralizujeme, aby toto strádání mohlo sloužit jako reference k divadlu západních hodnot, jejichž součástí je solidarita“, glosuje tuto nevkusnou frašku Baudrillard (Baudrillard 2001). K hromadnějšímu vymanění z mučivé tíhy válečného konfliktu nebo bezdomovství skrze estetizovanou angažovanost a farizejský altruismus občana poměšťáčtělé společnosti dojde stěží. To pouze „umělecky založení“ podnikavci a organizátoři, potažmo snaživí a věrní příslušníci postpaďourské kultury zabředlí do jejích mýtů a manýr, realizovali další potřeštěný nápad, nějaký z nekonečné řady vizí a projektů v intencích svých buržoazně chorých náhledů na svět, jež se v pozdně konzumním kapitalismu a postmoderní, „beztřídní“ kultuře odvíjejí kolem obsese sebevyjádření, seberealizace a zviditelňování, nadmíru srostlé s uměním a médii. „Bují ochotnické divadelní soubory, rockové skupiny, nadšení pro fotografování a pro videokameru, zaujetí tancem, uměleckými řemesly, hrou na nějaký nástroj, psaním; této bulimii se vyrovná jen bulimie zaměřená na sporty a na cestování. Všichni mají více či méně snahu se umělecky vyjádřit“, zachycuje G. Lipovetsky okolnosti vzniku „narcistické osobnosti lačnící po sebevyjádření, po tvořivosti“ (Lipovetsky 2003). Umělecky vyslovují se ke všemu co prožívají a co je obklopuje, ale ani to je mnohdy neuspokojí a je jim málo, přímo nesnesitelně málo, a oni, protože jsou maximalisty, chtějí učinit z celého svého života umělecké dílo. Antonio Gramsci, tropě si legraci s obdobných nutkavých sklonů, ve své době komentoval je takto: „Život jako umělecké dílo, ale umělecké dílo nějakého pitomce“ (Gramsci 1966). Skutečná cesta k nápravě Co ve volném čase, a s naditou prkenicí, baví provozovat je – pořádat kromě divadelních představení výstavy, soutěže, internetové stránky nebo podílet se na tvorbě časopisů – pokoušejí se vnutit svým bezbranným klientům. A těm zpravidla nezbývá, nežli se organizátorům vydat všanc: kromě charitativní polévky (abychom si rýpli do útlocitu zešosáčtělých aktivistů: místo mdlého utrejchu by byl chutnějším a sytějším pokrmem guláš ze psů z útulků – jenom pozor, aby potom bezdomovci nekousli buržousta do prdele), v nejlepším případě i levné ubytovny, jim totiž nikdo nic dalšího nenabídne; na slušně placenou práci, díky níž by byli schopni si natrvalo zajistit řádné bydlení, při rostoucích cenách nájmů, mohou pouze ti starší vzpomínat, později narození si o ní nechat zdát. Tonoucí se chytají stébla – ony blázniviny, do kterých je nutí, jimiž je indoktrinují a kteréžto posléze přijmou za své a radují se z nich, jsou pro ně mnohdy jedinými příležitostmi jak se udržet naživu. Cesta k nápravě sociálně poničeného života by nutně musela začít odstraněním sociálně vedeného ubližování, jež vede k bezprostřední či zprostředkované, zvláště pákou ekonomiky zapříčiněné destrukci lidské bytosti. (Pokračovanie v nasledujúcom čísle) Autor je publicista Medzititulky Slovo